„Co tady okouníš? Vrať se zpět ke své práci“

„Ale pane šéf, já mám dnes volno.“ Modrý posunovač si říhl a líně, jako balvan v blátě, začal balit své mastné papíry od svačiny.

„Tak co děláš tady? Když máš volno, máš okopávat zahrádku, nebo leštit před domem svůj vůz značky Škoda,“ křičel na posunovače tajemný šéf. Šéf, který měl pod palcem všechny modré posunovače ze širokého okolí.

„Ale pane šéf,“ posunovač už měl všechny mastné papíry od svačiny ve své odřené hnědé kožené brašně s přezkami, „mě se tady líbí. Tady je teplo, sú tu dobří ludé a já si s něma možu povykládat, né?“

„Vykládat si běž do hostince. Kdo není ve službě, nemá tady co pohledávat. Tak alou, už ať tě tu nevidím, holoto jedna nevycválaná! Huš, kšá!“ Bylo vidět, že šéfovi pomalu dochází trpělivost a že si opravdu nechce nechat dělat z pracoviště holubník, do kterého si někdo jen tak vletí, kdy se mu zachce. Aby dodal svým slovům důraz, začal na modrého posunovače mávat sešívaným vydáním bezpečnostních předpisů, notně již ohmataným a zažloutlým nejen od slunce, ale i od olejem nasáklých prstů, které jím nejednou listovaly.

„Tož co to to to je? Toť takéto zacházání? Tož to teda,“ sdělil posunovač šéfovi, aby se neřeklo a vysunul se ze šatny na dvůr, který sloužil i jako sklad tyčového materiálu z konstrukční oceli.

Šéf si oddechl, že to nakonec dobře dopadlo, protože to by tak hrálo, aby tady nějaký posunovač jen tak vysedával a sváděl ostatní k neproduktivnímu žvatlání na šatně. Stočil do ruličky vázané vydání bezpečnostních předpisů a vydal se ze šatny na chodbu správně provozní budovy směrem ke své kanceláři. Chodba byla temná, osvětlená několika invalidními zářivkami. Na podlaze popraskané zelené kachličky, prožrané skrz naskrz černožlutohnědou špínou. Kancelář šéfa byla za nehezkými dveřmi. Všechny dveře ve správně provozní budově byly nehezké, odřené a špinavé. Škrábance a špína nebyly hlavním důvodem jejich nehezkosti. Ty dveře byly ošklivé už jako nové a byly vyrobeny se záměrem snížit estetickou úroveň budovy, ve které budou použity. Některé provozy totiž vyžadují používání nehezkých až odpudivých prvků a dekorací, zejména proto, aby se pracovníci, pohybující se v takovém prostředí, cítili jako pořádní chlapáci a ne jako primadony v lázních.

„To je moje kancelář,“ pomyslel by si šéf možná, pokud by do místnosti vstupoval prvně v životě. Svou kancelář už ale důvěrně znal, mnohokrát za den z ní z různých důvodů vyšel ven a zase se vrátil, takže už neměl energii na to, aby v duchu pronášel nějaké banální věty o tom, že právě tato místnost je jeho kancelář. Prostě jen vešel dovnitř, zavřel za sebou nehezké poškrábané dveře a hned se hrnul ke svému nehezkému poškrábanému stolu. Podíval se na jeho umaštěnou a od cigaret propálenou desku a pomyslel si: „Tohle je můj stůl.“